Uznání dluhu

Uznání dluhu

Ačkoliv právní úprava uznání dluhu v občanském zákoníku je již řadu let neměnná, stále se lze v souvislosti s aktuálními otázkami uznání dluhu setkat s řadou problematických aspektů. Ne každé uznání bude totiž způsobovat všechny právní účinky zlepšující postavení věřitele a také ne každý text obsahující uznání dluhu dlužníkem bude soudy posuzován shodně.

Uznání dluhu je jeden ze způsobů zajištění závazků. S ohledem na navrhovanou úpravu nového občanského zákoníku je možná přesnější mluvit v souvislosti se zajištěním závazku uznáním dluhu a smluvní pokutou jako o utvrzení závazku. Právní úprava je obsažena v občanském zákoníku v § 5581) a obdobná komplexní úprava s některými odlišnostmi je obsažena v obchodním zákoníku pro uznání závazku v obchodněprávních vztazích. Tématu uznání dluhu není podle mého názoru věnováno příliš pozornosti, což můžeme zjistit nejen při pohledu do tří komentářů k občanskému zákoníku vydaných v posledních dvou letech.

Existují dva základní účinky, jimiž dochází uznáním dluhu dlužníkem k posílení postavení věřitele.

Za prvé je uznáním dluhu založena vyvratitelná právní domněnka, že uznaný dluh v době uznání existoval. Tedy, že dluh vůbec platně vznikl a v den jeho uznání stále trval. Na dlužníka přechází důkazní břemeno ohledně prokázání neexistence dluhu, kdy se v procesní rovině uplatní pravidlo, že v případě soudního sporu tak soud má dle § 133 občanského soudního řádu za prokázané, že dluh vznikl, jaký je jeho právní důvod a trvání tohoto dluhu. Naopak dlužník musí podat důkaz o tom, že závazek vůbec nevznikl nebo zanikl. Existence pouhé a třeba i závažné pochybnosti o tom, zda skutečnost v právní domněnce stanovená existuje, nestačí k tomu, aby nebyla soudy považovaná za prokázanou.2)

Druhým účinkem, ale musím říci, že z hlediska vymáhání dluhu pro věřitele zpravidla stěžejním, je skutečnost, že uznáním dluhu dochází k přerušení běhu promlčecí lhůty, kdy od uznání dluhu začíná běžet nová desetiletá promlčecí lhůta.3)

ODLIŠENÍ UZNÁNÍ DLUHU OD JINÝCH PROJEVŮ VŮLE
Uznání dluhu je jednostranný hmotněprávní úkon dlužníka, který musí splňovat jednak obecné náležitosti právního úkonu, jednak další náležitosti předepsané pro tento právní úkon. První věta § 558 občanského zákoníku zní “uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval”. Související § 110 odst. 1 věta druhá pak “bylo-li právo dlužníkem písemně uznáno co do důvodu i výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo”.

Je možné setkat se s názory, že pojem uznání dluhu je používán šířeji i v dalších případech, nebo že existují i další zvláštní případy uznání dluhu. Otázkou tedy je, zda existuje takový projev vůle, kterým by dlužník uznal svůj dluh a který by způsoboval oba výše popsané účinky, tedy založení vyvratitelné právní domněnky a přetržení běhu promlčecí lhůty. Od uznání dluhu je třeba odlišovat tzv. uznání práva podle § 110 odst. 1 občanského zákoníku. Pokud dojde k uznání dluhu dle § 558 občanského zákoníku, zároveň nastanou i účinky uznání práva předvídané § 110 odst. 1. O tom není v této obecné rovině žádného sporu ani v odborné literatuře či judikatuře. Naopak však uvedené vždy již neplatí, jak ještě zmíním dále.

Uznání dluhu je třeba odlišovat rovněž od dohody o narovnání. Ačkoliv jsem se setkal s pojetím, že dohoda o narovnání podle § 585 je také uznáním dluhu.4) Otázkou je, o jaké uznání dluhu se bude u dohody o narovnání jednat a jaké z následků uznání dluhu jí přiznat. Podstatou narovnání jsou spornost nebo pochybnost, které strany mají ohledně svých závazků a kvůli kterým se dosavadní závazek nahradí závazkem novým. Narovnání představuje nový právní důvod vzniku závazku a nikoliv zvláštní případ uznání práva či dluhu. Z hlediska promlčení tak promlčecí lhůta k uplatnění nově vzniklého práva z dohody o narovnání začíná běžet ode dne, kdy podle dohody mohlo být právo vykonáno poprvé a domnívám se, že promlčecí lhůta zde bude obecně tříletá. Mám za to, že i dohoda o narovnání může takový projev vůle obsahovat, ale jistě nepůjde o zvláštní případ uznání dluhu ve všech případech, které jsou podřaditelné pod úpravu narovnání v § 558 občanského zákoníku.5)

Uznání dluhu je jednostranný právní úkon učiněný obligatorně v písemné formě, ale takový jednostranný právní úkon může být obsažen i v dvoustranném právním úkonu. Je třeba respektovat zásadu smluvní autonomie a posoudit právní úkon podle jeho skutečného obsahu, bez ohledu na označení právního úkonu, kdy je rozhodující jejich vůle a zamýšlené účinky vyplývající z takového smluvního ujednání. Proto může být obsahem i dvoustranného smluvního vztahu jednostranný závazek povinné strany k uznání dluhu vyplývajícího ze smluvního ujednání. Důležité je posouzení, zda uvedený projev vůle obsahuje náležitosti, které zákon vyžaduje, nebo zda je možné tyto zjistit výkladem takového právního úkonu.

Za zmínku v souvislosti s uznáním dluhu stojí i exekutorské a notářské zápisy se svolením k vykonatelnosti. Notářské zápisy byly zavedeny zákonem č. 30/2000 Sb. do notářského řádu a zákonem č. 7/2009 Sb. došlo k určitým změnám a rozšíření možností, jak lze takový notářský zápis se svolením k vykonatelnosti sepsat. Také exekutor může v rámci další činnosti sepsat na žádost exekutorský zápis o dohodě, kterou se účastník zaváže splnit pohledávku nebo jiný nárok druhého účastníka vyplývající ze závazkového právního vztahu, kde svolí, aby byl podle tohoto zápisu nařízen a učiněn výkon rozhodnutí nebo exekuce, jestliže svou povinnost řádně a včas nesplní.6) Sepsání notářského a exekutorského zápisu s doložkou vykonatelnosti má v podstatě povahu další formy zajištění závazku, ale na rozdíl od uznání dluhu je exekuční nebo notářský zápis s doložkou vykonatelnosti však na rozdíl od jiných zajišťovacích prostředků i uznání dluhu nadán vlastností právního titulu, který může být bez dalšího podkladem pro vedení exekuce.

Sepsání hmotněprávního uznání dluhu v průběhu soudního řízení bude sloužit jako významný důkaz, což je třeba odlišovat od uznání nároku jako předpokladu vydání rozsudku pro uznání, ale nebude tím ještě naplněn účel soudního řízení z pohledu věřitele, kdy v případě sepsání exekutorského či notářského zápisu s doložkou vykonatelnosti má Ústavní soud nadále za to, že “další vedení soudního řízení by tak představovalo jak z hlediska účastníků řízení, tak i soudu samotného bezbřehý formalismus”.7)

VÝSLOVNOST VYJÁDŘENÍ UZNÁVACÍHO PROJEVU VŮLE
Ze skutečnosti, že forma uznání dluhu je obligatorně písemná, Nejvyšší soud ČR deklaruje, že uznání dluhu musí být tedy zcela jasně vyjádřeno v textu právního úkonu a nelze prakticky očekávat, že by mohlo být provedeno konkludentně ve smyslu § 35 odst. 1.8) Všechny rozhodné skutečnosti pro posouzení toho, zda se jedná o uznání dluhu ve smyslu § 558 nebo § 110 odst. 1, tak musí být seznatelné z písemného vyjádření tohoto úkonu například i pro třetí osoby, jak je i vyjádřeno v dalších rozhodnutích.9)

Na druhou stranu stejný soud vyjadřuje přesvědčení, že pro posouzení, zda se jedná jen o závazek k úhradě dluhu nebo o uznání dluhu s účinky § 110 odst. 1, je třeba přihlédnout i zohlednit skutečnost “zda a nakolik se povinná osoba chovala tak, že zakládala důvod k očekávání oprávněné osoby, že svým úkonem na sebe vzala nejen závazek k úhradě dluhu, ale rovněž tak učinila úkon směřující k uznání takto založeného svého závazku”.10) Podle mého názoru to však může být pouze vodítkem při výkladu písemného uznávacího projevu, ale pokud není objektivně z listiny nijak patrné, že jde o uznání dluhu, tak byť by věřiteli i dlužníkovi bylo nad slunce jasné, že tímto dlužník chtěl uznat vůči věřiteli svůj dluh, tak takové “uznání dluhu” nemůže mít účinky uznání dluhu.

Nicméně i “uznání dluhu”, které nebude působit zákonem předvídané právní účinky, může v případném soudním či rozhodčím řízení posloužit jako relevantní důkaz. Stejně tak v případě uznání dluhu vyjádřené pouze v textové, například e-mailové zprávě podepsané pouze prostým elektronickým podpisem vyťukáním jména a příjmení pod text e-mailové zprávy, a nikoliv ve vyžadované písemné formě.

UZNÁNÍ DLUHU OBSAŽENÉ NA VÍCE LISTINÁCH
Otázkou je, jak posoudit uznání dluhu, které bude vyjádřeno na více samostatných listinách. Dlužník na jedné uzná svůj dluh pouze co do důvodu, na jiné pak bude vyjádřena jeho výše. Jelikož jde o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dlužníka uznat dluh co do důvodu a výše dána obsahem listiny, na které je zaznamenán. Důvod dluhu musí být taktéž uvedený v písemné formě. Je možné, aby konkrétní důvod dluhu či jeho výše byly uvedeny na jiné listině, ale soudní judikatura vyžaduje, aby v uznání dluhu byl na tuto jinou listinu výslovný odkaz.11)

Pokud tedy není možné mezi listinami vysledovat spojitost, není přípustné informace uvedené v jiných listinách brát za relevantní. Totéž, co bylo řečeno o vyjádření důvodu dluhu, platí stejně dobře i na případy, kdy je mimo listinu obsahující uznávací projev vůle obsaženo i uvedení výše dluhu nebo způsobu výpočtu výše dluhu.12) Opět tu nestačí s ohledem na písemnou formu, že je odkaz na jinou listinu zřejmý dlužníkovi, případně věřiteli, ale určitost projevu musí být objektivně seznatelná z textu listiny. Také vyjádřený důvod není možné jakkoliv měnit či nahrazovat jiným důvodem.

VLIV VYJÁDŘENÍ PŘÍSLIBU DLUH ZAPLATIT NA EXISTENCI PRÁVNÍ DOMNĚNKY TRVÁNÍ DLUHU
Zvláštní náležitosti, které musejí být v uznání dluhu pojmově dány a o nichž není pochyb, jsou vyjádřením právního důvodu uznávaného dluhu a výše uznávaného dluhu. Obě tyto náležitosti jednoznačně vyplývají již z textu zákona a musejí být splněny dle § 558 i § 110 odst. 1 občanského zákoníku. Vyskytující se chybou při sepisování uznání dluhu je přesné převzetí dikce zákona do textu uznání, že dlužník svůj dluh vůči věřiteli uznává “co do důvodu a výše”, ale je opomenuto skutečný důvod, případně i jeho výši skutečně v textu uznání dluhu konkrétně uvést.

Složitější situace však je v případě vyjádření příslibu dluh zaplatit. Vyjádření příslibu dluh zaplatit je obecně považováno za obligatorní součást uznání dluhu.13) Slova zákona “uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh” jsou současnou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu vykládána tak, že slib dluh zaplatit musí být v uznávacím projevu obsažený, v opačném případě takové uznání nezakládá domněnku trvání dluhu a má tak v případném soudním sporu úlohu jen důkazního prostředku. V usnesení Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 26 Cdo 1246/2006 ze dne 26. září 2007, kde dovolatel předložil jako otázku zásadního právního významu, zda nedílnou součástí uznání dluhu ve smyslu § 558 občanského zákoníku musí být písemné a výslovné vyjádření vůle dlužníka dluh, který dlužník uznává, též i zaplatit. Odpověď Nejvyššího soudu ČR zněla, že jeho judikatura je v této otázce zcela jasná a dlouhodobě ustálená, tedy že obsahem uznání dluhu podle § 558 musí být i vyjádření příslibu dlužníka zaplatit dluh, který uznává.14)

Z uvedeného logicky vyplývá, že uznání obsahující náležitosti dle § 110 odst. 1 občanského zákoníku nemůže založit právní domněnku trvání dluhu v době jeho uznání. Pokud tedy dlužník zašle věřiteli dopis, kde uzná svůj dluh řádně identifikovaný co do důvodu i výše za splnění náležitostí právního úkonu, ale s poukazem na to, že “věřiteli na svůj dluh ničeho nezaplatí, protože nemá peníze”, může mít podle současné rozhodovací praxe takové uznání zcela odlišné důsledky pro dlužníka i věřitele. Buď takové uznání nebude mít vliv na obrácení důkazního břemene ani na běh promlčecí lhůty, případně bude mít vliv pouze na přerušení běhu promlčecí lhůty.

VLIV VYJÁDŘENÍ PŘÍSLIBU DLUH ZAPLATIT NA BĚH PROMLČECÍ LHŮTY
Méně zřetelná je rozhodovací praxe ohledně vlivu vyjádření slibu dluh zaplatit na běh promlčecí doby podle § 110 odst. 1. Zda je právo již promlčené nebo nikoliv a od kdy může dlužník promlčení namítnout, je pro dlužníka i věřitele zásadní informace. Různé diference plynou především z posouzení, jaký je vzájemný vztah mezi § 558 a § 110 odst. 1. V posledních letech se v rozhodovací praxi objevují názory, že se jedná o dva odlišné instituty uznání dluhu a uznání práva.15)

Uznání práva je stejně jako uznání dluhu jednostranný, adresovaný, hmotněprávní úkon dlužníka, který ke své platnosti kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní úkony musí splňovat náležitosti předepsané v § 110 odst. 1 věta druhá, tedy uznání práva musí být učiněno písemně a musí se týkat jeho důvodu a výše. S uznáním práva splňujícím náležitosti důvodu a výše je potom spojen institut přerušení promlčecí lhůty a založení běhu nové promlčecí lhůty. Ode dne, kdy k uznání práva došlo, či od uplynutí lhůty k plnění, je-li v uznávacím prohlášení uvedena, začne běžet nová desetiletá promlčecí lhůta. Uznání práva nevyžaduje vyjádření slibu zaplacení v uznávacím projevu a také zde není účinkem vznik právní domněnky trvání dluhu v době uznání a s tím spojené přenesení důkazního břemene ohledně této skutečnosti v případném sporu na dlužníka.

Pro podporu uvedeného závěru, že uznání práva podle § 110 odst. 1 věty druhé není totožné s institutem uznání dluhu podle § 558 Nejvyšší soud v rozsudku 33 Cdo 155/2007 ze dne 28. února 2007 argumentuje i poukazem na odlišné právní důsledky spojené s uznáním promlčeného práva. “Zatímco uznání promlčeného práva z hlediska účinků spojovaných s § 110 odst. 1 občanského zák. není vázáno na vědomost dlužníka o tom, že uznal právo promlčené, úprava obsažená v § 558 občanského zákoníku pro vznik domněnky trvání dluhu vyžaduje, aby ten, kdo uznal promlčený dluh, o promlčení věděl. Pokud dlužník o promlčení nevěděl, uznání dluhu právní následek v podobě této domněnky nemá.”16) Obdobně argumentoval i jiný senát v odůvodnění dalšího rozsudku.17)

Nicméně v pohledu uznání práva a přetržení běhu nové promlčecí doby nejsou rozhodnutí zcela jednotná. Výše popsané rozdělení na uznání dluhu a uznání práva se v rozhodnutích Nejvyššího soudu pravidelně vyskytuje přibližně od roku 2006. Přesto lze ještě v roce 2009 narazit na odlišné právní posouzení. V jednom rozhodnutí z ledna loňského roku Nejvyšší soud konstatoval, že “odvolací soud nepochybil, nepovažoval-li písemný projev žalovaného ze dne 5. 2. 2003 za uznání dluhu dle § 558 občanského zákoníku pro chybějící slib zaplacení dluhu. Proto ani jeho závěr o promlčení nároku na případné bezdůvodné obohacení není v rozporu s hmotným právem a tudíž posouzení otázky, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá, přípustnost dovolání nemůže založit”.18) Shodný závěr ohledně vztahu slibu zaplacení a promlčení učinil Nejvyšší soud i v usnesení ze dne 27. května 2008 ve věci 32 Cdo 391/2007.19)

V tomto článku jsem se snažil přiblížit některé problematické a aktuální otázky náležitostí uznání dluhu ve vztahu k jeho účinkům vyvratitelné domněnky existence dluhu v době jeho uznání a zejména přerušení běhu promlčecí doby s ohledem na vývoj rozhodovací soudní praxe. Domnívám se, že pro uznání dluhu je nutné relevantním způsobem vyjádřit výši dluhu a jeho důvod, přičemž z tohoto právního úkonu musí být patrné, případně výkladem dovoditelné, že dlužník si je tohoto svého dluhu vědom a uznává jej.

Určitý “slib dluh zaplatit” ve smyslu textu zákona je pak již v takovém uznání obsažen, aniž by bylo nutné jej výslovně vyžadovat jako další samostatnou náležitost uznání dluhu. Přesto lze jen doporučit při sepisování uznání dluhu až do doby účinnosti navrhovaného nového občanského zákoníku na vyjádření příslibu dlužníka dluh zaplatit raději pamatovat a do textu uznávajícího projevu vůle formulaci o slibu dlužníka dluh zaplatit zahrnout.

Třebaže se tak nestane, minimálně k přerušení běhu promlčecí lhůty i tak dojde, ačkoliv nazírání Nejvyššího soudu ČR na tuto otázku není zcela jednotné. Návrh znění nového občanského zákoníku je již formulován poněkud jednoznačněji. Návrh v § 1897 uvádí, že “uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá”.20) Předpokládám, že ohledně náležitostí a účinků uznání dluhu již bude v budoucnu méně nejasností a pochyb.