Exekuční zástavní právo na nemovitost
Exekuční zástavní právo na nemovitost
Je možné zřídit exekuční zástavní právo na nemovitost, která je již zatížena dřívějším (smluvním) zástavním právem, bez souhlasu přednostního zástavního věřitele a provést exekuci?
Okresní soud návrhy na zastavení exekuce a odklad exekuce zamítl s odůvodněním, že občanský zákoník ani exekuční řád na vznik exekučního zástavního práva nevyžadují souhlas přednostního zástavního věřitele. Soud konstatoval zabezpečovací charakter zřízení exekučního zástavního práva, jakož i rovné právní účinky zástavního práva vzniklého z různých právem certifikovaný důvodů, s poukazem na § 151h odst. 6 občanského zákoníku.Podle § 151h odst. 6 občanského zákoníku řízení o výkon rozhodnutí nebo exekuční řízení na záloh lze vést pouze tehdy, jestliže oprávněný je zástavní věřitel, nebo pokud zástavní věřitel s výkonem rozhodnutí nebo s exekucí souhlasí.
Okresní soud proto dospěl k závěru, že dotčené ustanovení váže možnost vedení exekuce na záloh pouze s podmínkou, že oprávněný musí mít postavení zástavního věřitele. Občanský zákoník však již dále oprávněného nikde neomezuje v tom, že musí být smluvním nebo přednostním zástavním věřitelem. Zákon pojednává obecně o postavení oprávněného jako zástavního věřitele, a toto postavení zakládá jeho právo vést exekuci na záloh. Jelikož se zřízením exekučního zástavního práva oprávněn stal zástavním věřitelem druhým v pořadí, mohl udělit souhlas k prodeji zatížené nemovitosti samostatně a nezávisle na názoru přednostního zástavního věřitele.
Povinen podal proti usnesení okresního soudu o zamítnutí návrhu na odklad exekuce a na zastavení exekuce odvolání, které však bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Řízení před Ústavním soudem ČR
Povinný (stěžovatel) následně podal ústavní stížnost a domáhal se určení, že usnesením okresního soudu bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu, zaručené v čl. 46 odst. 1 Ústavy ČR.
Stěžovatel, zdůrazňuje absenci souhlasu přednostního zástavního věřitele se zřízením exekučního zástavního práva na dotyčný záloh, poukázal na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 20/08. Podle tohoto rozhodnutí, pokud zástavní věřitel nikdy neudělil souhlas k prodeji nemovitosti (zálohu) v exekučním řízení, exekutor podle § 61a odst. 2 exekučního řádu ve spojení s § 151h odst. 6 občanského zákoníku nemohl vést exekuční řízení na zástavu, a tedy ani zřídit exekuční zástavní právo na záloh.
Okresní soud se naopak odkazoval na pozdější usnesení I. senátu Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 324/2010, podle kterého přednostní zástavní věřitel nemůže být neomezeně zvýhodněn při rozhodování o předmětu zálohu. Zřízení exekučního zástavního práva je možné i na zástavu, který už je zatížen zástavním právem ve prospěch jiné osoby, a to bez ohledu na to, zda původní zástavní věřitel vyslovil souhlas s exekucí na záloh. Vyplývá to z toho, že zřízení exekučního zástavního práva nelze považovat za provedení exekuce, a proto se na něj režim § 151h odst. 6 občanského zákoníku a § 61a odst. 2 exekučního řádu nevztahuje. Jelikož se oprávněný v exekuci zřízením exekučního zástavního práva stane zástavním věřitelem, je následně možné provést exekuci prodejem zálohu i bez souhlasu původního zástavního věřitele.
Nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 51/2014 – sjednocení právních závěrů
Ústavní soud ČR ve výše uvedené věci stěžovatele konstatoval, že exekuční řízení bylo vedeno soudním exekutorem přestože k provedení exekuce prodejem nemovitosti (zálohu), na kterou bylo dříve zřízené smluvní zástavní právo, neměl souhlas přednostního zástavního věřitele, čímž nebylo vyhověno požadavkům stanoveným v § 151h odst. 6 občanského zákoníku a § 61a odst. 2 exekučního řádu.
Ústavní soud ČR se dále blíže věnoval jednotlivým odlišným názorům a přiklonil se k názoru uvedenému v usnesení sp. zn. III. ÚS 20/08, které vycházelo z plenárního rozhodnutí sp. zn. PL. ÚS 20/05. Plénum Ústavního soudu vyhověno návrhu generálního prokurátora České republiky na vyslovení nesouladu § 151h odst. 6 občanského zákoníku s čl. 46 odst. 1 Ústavy ČR. Ústavní soud tehdy zdůraznil, že pokud zástavní věřitel (bez postavení oprávněného) nesouhlasí se soudní exekucí, nelze ji vést. Ústavní soud také konstatoval, že cílem § 151h odst. 6 občanského zákoníku je zvýšená právní ochrana zástavního věřitele ve vztahu k uplatnění práva na exekuční řízení na věci zatížené zástavou. Zástavní věřitel, jako přednostní věřitel, má mít nejsilnější postavení při uspokojování svých pohledávek ze zástavy, a jeho právo by nemělo být omezováno ani záložními věřiteli se zástavními právy, které vzniknou později. Tento legitimní cíl ale na druhou stranu neznemožňuje a nemůže zcela znemožnit uplatňování práv ostatních věřitelů vůči dlužníkovi. Podle pléna Ústavního soudu omezení rozsahu exekuce vyplývající z ustanovení § 151h odst. 6 občanského zákoníku souvisí s hmotným právem zástavního práva (§ 151a a násl. Občanského zákoníku), která posiluje ochranu zástavního věřitele, a jejíž součástí je i jeho souhlas s exekucí na záloh. Tento souhlas tak třeba považovat za součást vzniku práva na soudní a jinou právní ochranu v exekučním řízení, a za předpoklad pro úspěšné zahájení a vedení exekuce.
Opačné názory vyjádřené v rozhodnutí ve věci sp. zn. I. ÚS 324/2010 (na které poukazoval ve svém vyjádření okresní soud) nelze považovat za ústavně konformní.
Existence takových rozdílů v rozhodovací praxi Ústavního soudu je odchýlením se od principu právní jistoty, jejíž součástí je i požadavek ochrany legitimních očekávání jako základních znaků právního státu.
Ústavní soud také poukázal na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ve věci Beian v. Rumunsko. Z tohoto rozhodnutí vyplývá, že situace, kdy je nejvyšší soud (jako zjednocovateľ rozdílných právních názorů) sám zdrojem hlubokých a trvalých inkonzistencií, je v rozporu s principem právní jistoty.
Požadavky formulované ESLP musí být aplikovatelné i na ústavní soud jako k nezávislému soudnímu orgánu ochrany ústavnosti. Soudní ochrana ústavnosti se v podmínkách České republiky vyznačuje mimo jiné i koncentrovaností.
Podle III. senátu Ústavního soudu ČR byl ve smyslu právních závěrů vyslovených plénem ve věci sp. zn. PL. ÚS 20/05 ve spojení s názory vyplývajícími z usnesení sp. zn. III. ÚS 20/08 vytvořen dostatečný ústavně-právní rámec na konstatování, že rozhodnutí ve věci sp. zn. I. ÚS 324/2010 třeba považovat za vybočení ze stabilní rozhodovací praxe Ústavního soudu.
Nedostatek souhlasu zástavního věřitele s exekucí na záloh nelze ospravedlnit argumentací, podle níž zřízení exekučního zástavního práva není způsobem vykonání exekuce. Příslušná ustanovení občanského zákoníku a také exekučního řádu bez jakýchkoliv pochybností hovoří o vedení exekuce na záloh, tedy o celém procesu směřujícím k nucenému vymožení judikovanej pohledávky, nejen o konkrétním procesním úkonu jako součásti tohoto procesu. Formalistický argument, že zřízení exekučního zástavního práva není způsobem vykonání exekuce, nelze akceptovat.
Pravomocným usnesením okresního soudu o zamítnutí návrhu na odklad exekuce a na zastavení exekuce bylo porušeno stěžovatele právo na soudní a jinou právní ochranu. Ve smyslu čl. 127 odst. 2 Ústavy ČR bylo usnesení proto zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení. Ústavní soud ČR zároveň okresní soud zavázal, aby důsledně respektoval § 151h odst. 6 občanského zákoníku a § 61a odst. 2 exekučního řádu, a tím poskytl stěžovateli soudní ochranu v kvalitě přímo vyžadované těmito zákonnými ustanoveními.